Historie Voroplavby

Plavení dříví po řekách a vodních tocích má v Čechách starou historii a tradici. První nejasné zprávy jsou z 12. století, ale teprve Privilegium Jana Lucemburského z roku 1316 zachycuje voroplavbu již v plném rozkvětu.

O rozmachu plavení dříví ve formě vorových pramenů svědčí nařízení Karla IV. o jezech a clech z roku 1366, kterým byly normalizovány vorové propusti v jezech mlýnů a stanovena místa, kde se z plaveného dříví vybíraly poplatky

Podrobnější zprávy o voroplavbě jsou z 16. století v důsledku nové orientace obchodu se solí dopravovanou na vorech, stavebního ruchu a tím zvýšené potřeby dřeva.

Řeky byly přirozenými dopravními cestami, které vyžadovaly jen některé úpravy, aby řeky byly splavné pro vorové prameny a lodě. Začaly se provádět regulace jednotlivých úseků. Ferdinand I. r. 1547 nařídil úpravy koryta Vltavy. Rudolf II. v r. 1592 vydal mandát o dopravě soli po Vltavě.

V 17. století se zapsal do dějin vltavské plavby strahovský opat Kryšpín Fuk usplavněním Svatojánských proudů. Počátkem 18. století se v regulaci pokračovalo a uvažovalo se i o spojení Vltavy s Dunajem. Tento projekt byl v roce 1725 svěřen Navigačnímu kolegiu, kde vynikl ing. David Schor. Ke spojení Vltavy s Dunajem došlo v letech 1789-1791, kdy pod vedením ing. Rosenauera byl vybudován Schwazenberský kanál, který spojil Studenou Vltavu s řekou Mhlou na rakouské straně.

V roce 1722 byl vydán Marií Terezií Patent o vodním mýtu s tarifem a 31. května 1777 Navigační patent. Těmito patenty byl dán z právního a technického hlediska základ k systematické regulaci českých řek.

Od roku 1838 většina úprav a staveb na vodních tocích je spojena se jménem a firmou Vojtěch Lanna z Českých Budějovic.

S trváním voroplavby vznikaly podél Vltavy celé plavecké obce - Vyšší Brod, Poněšice, Purkarec, Jaroslavice, Týn n/Vltavou, Hladná, Štěchovice a Davle. V Praze to bylo především Podskalí.

Voroplavba patřila až do 60. let 20. století k celkovému obrazu Jižních Čech a koloritu Vltavy, Malše, Otavy a Lužnice.

Voroplavba prakticky skončila v roce 1947, kdy Prahou propluly poslední vory. Od roku 1948 se plavilo už jen příležitostně hlavně dříví na stavbu přehrad.

Vůbec poslední vor plul po Vltavě 12. září 1960, nepočítáme-li vory vázané pro filmaře.

Tímto datem se uzavřela staletá historie voroplavby v Čechách.

Podrobná a ucelená historie je popsána v publikaci “VOROPLAVBA na JIHOČESKÝCH TOCÍCH” zpracovaná etnografy Dr. Václavem Šolcem a Vladimírem Scheuflerem a byla vydána ČSAV Praha v roce 1970 - Ústav pro etnografii a folkloristik

Pojem voroplavba:

Pojem voroplavba (něm. Flösserei, Hölzflösserei či Pramenflösserei se rozumí plavba dřeva ve vázaném stavu. Systém vázání závisí na místních plavebních podmínkách a určité plavební tradici.

V Evropě jsou známé tři způsoby plavby:

  1. V jednotlivých tabulích
    (Dunaj, s přítoky a řeky ústící do Středozemního moře).
  2. V systému svázaných tabulí, tzv. pramenech
    (ostatní evropské řeky).
  3. Ve svazcích (finská jezera).

Termín “plť” je doložen r. 1347 ve významu “vor”. Termín plť v české plavecké terminologii dnes není příliš znám. Zná jej však literatura o    vodním právu spíš však proto, že na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku se ho běžně užívá   ve významu “vor”.

Detail přední části voru  

Bratrské spolky

Vltavan Čechy Vltavan Štěchovice Vltavan Davle Vltavan Praha